Narodil se po první světové válce, ve druhé bojoval za republiku, odešel do zahraničního odboje. V minulém režimu za svoje hrdinství pykal. Zadostiučinění se dočkal až po sametové revoluci už jako důchodce. Generálporučík ve výslužbě Jaroslav Klemeš je posledním žijícím válečným parašutistou. „Prožil jsem krásné chvíle a momenty. Něco jsme udělali, myslel jsem, že to po válce půjde, ale přišel rok 1948 a nás parašutisty zavřeli,“ vzpomíná čtyřiadevadesátiletý Jaroslav Klemeš.

Täublova továrna na lišty a rámy: v dubnu 1942 bylo v jejím areálu shromážděno veškeré židovské obyvatelstvo z Budějovic, tedy 909 osob, aby je odtud vlaky odvezly do Terezína. Kde to bylo? A kde sídlilo gestapo, kam padaly bomby, kde se scházeli udavači? Jan Ciglbauer je autorem podrobného průvodce po Budějovicích za nacistické okupace. Stačí se rozhlédnout: všude kolem jsou kulisy příběhů z tragických let 1939–1945.

Ráno si trochu přispat a prohlédnout šaty, jestli nevyžadují čistírnu. Zjistit na Facebooku, kolik lajků dostalo vaše selfíčko z tanečního parketu. Najít prášek na bolest hlavy a nohou…

Byla to největší a nejtragičtější nehoda v historii železničního provozu na šumavské trati ze Strakonic do Vimperka. A došlo k ní právě před sedmdesáti lety. Bilance byla neuvěřitelná: pět mrtvých, čtyřiasedmdesát zraněných.

Opuštěné domy, popraskané zdi, vymlácená okna. Někdy pohozená dětská hračka nebo uložené kompoty. Je v tom poezie – tyhle domy dokážou chátrat do krásy. Kdysi skvostné zámky a výstavní vily pomalu polyká příroda. Podívali jsme se dovnitř, abychom přinesli svědectví o kráse zániku.

Takový kostel jinde nemají. Má zvláštní příběh a energii, jeho nitro září. To je dobré vědět, a to nejen v době adventu a vánočních svátků, kdy i lidé nevěřící častěji přemýšlejí o věcech, které člověka přesahují. Kdy je v ulicích města shon, protože je třeba koupit spoustu dárků, a na adventním tržišti na náměstí veselo a rušno. Ale pár kroků odtud stojí v českobudějovické ulici Karla IV. nenápadný chrám, který si mladí lidé přáli opravit proto, aby v něm našli své místo klidu.

„Plnil jsem dějinný úkol. Pocit, že mám na svědomí pět milionů Židů, mě naplňuje tak neobyčejným uspokojením, že půjdu do pekla spokojen.“ To je věta, kterou pronesl Adolf Eichmann, nacistický zločinec a jeden z hlavních organizátorů holocaustu. Před osmdesáti lety byste ho mohli potkat na jihu Čech. Jeho manželka Veronika totiž pocházela z Budějovic.

Před 65 lety vznikl experiment, který jako první v Československu dokázal, že Cikáni nejsou méněcenní. Jen je třeba najít cestu, aby se zařadili do společnosti jako poctiví a respektovaní lidé. Tu cestu, která by v dnešních společenských podmínkách už nebyla možná, razil jihočeský učitel Miroslav Dědič. Když začínal, žáci po sobě plivali a nechtěli se učit. Brzy se přihodilo nečekané: Oblíbili si školu a pak se v životě uplatnili. Z některých se stali i vysokoškoláci. Cikánský experiment v obci Květušín.

Rodinné tajemství, na jehož prozrazení závisela svoboda jejích dvou bratrů, hlavní hrdinka tohoto příběhu, Žofie Hundsnurcherová, v sobě držela osm let. Vše se prozradilo poté, co její bratři postřelili dva lesníky. Šly po nich tři tisíce pohraničníků, policajtů a vojáků. Následovalo jejich zatčení, exemplární trest a mnohaletý kriminál. Žofie měla nakonec štěstí, sama jako jediná z rodiny do vězení nemusela. Výměnou za to se ale starala o šest svých synovců a neteří. Ke čtyřem vlastním potomkům pěkná fuška.