Opuštěné domy, popraskané zdi, vymlácená okna. Někdy pohozená dětská hračka nebo uložené kompoty. Je v tom poezie – tyhle domy dokážou chátrat do krásy. Kdysi skvostné zámky a výstavní vily pomalu polyká příroda. Podívali jsme se dovnitř, abychom přinesli svědectví o kráse zániku.

Takový kostel jinde nemají. Má zvláštní příběh a energii, jeho nitro září. To je dobré vědět, a to nejen v době adventu a vánočních svátků, kdy i lidé nevěřící častěji přemýšlejí o věcech, které člověka přesahují. Kdy je v ulicích města shon, protože je třeba koupit spoustu dárků, a na adventním tržišti na náměstí veselo a rušno. Ale pár kroků odtud stojí v českobudějovické ulici Karla IV. nenápadný chrám, který si mladí lidé přáli opravit proto, aby v něm našli své místo klidu.

„Plnil jsem dějinný úkol. Pocit, že mám na svědomí pět milionů Židů, mě naplňuje tak neobyčejným uspokojením, že půjdu do pekla spokojen.“ To je věta, kterou pronesl Adolf Eichmann, nacistický zločinec a jeden z hlavních organizátorů holocaustu. Před osmdesáti lety byste ho mohli potkat na jihu Čech. Jeho manželka Veronika totiž pocházela z Budějovic.

Před 65 lety vznikl experiment, který jako první v Československu dokázal, že Cikáni nejsou méněcenní. Jen je třeba najít cestu, aby se zařadili do společnosti jako poctiví a respektovaní lidé. Tu cestu, která by v dnešních společenských podmínkách už nebyla možná, razil jihočeský učitel Miroslav Dědič. Když začínal, žáci po sobě plivali a nechtěli se učit. Brzy se přihodilo nečekané: Oblíbili si školu a pak se v životě uplatnili. Z některých se stali i vysokoškoláci. Cikánský experiment v obci Květušín.

Rodinné tajemství, na jehož prozrazení závisela svoboda jejích dvou bratrů, hlavní hrdinka tohoto příběhu, Žofie Hundsnurcherová, v sobě držela osm let. Vše se prozradilo poté, co její bratři postřelili dva lesníky. Šly po nich tři tisíce pohraničníků, policajtů a vojáků. Následovalo jejich zatčení, exemplární trest a mnohaletý kriminál. Žofie měla nakonec štěstí, sama jako jediná z rodiny do vězení nemusela. Výměnou za to se ale starala o šest svých synovců a neteří. Ke čtyřem vlastním potomkům pěkná fuška.

Do učebnic se nedostaly, a lidé, kteří je pamatují,
pomalu odcházejí. Zapomenutá jména a události,
které spojuje druhá světová válka.
Časopis Barbar našel tři neznámé příběhy z roku 1945
v jižních Čechách. Malá dramata z konce zákeřné války.

Tak tohle je snad sen každého kluka i muže. Nablýskané automobily dědečkové, pěkně seřazené jeden vedle druhého. I pro jejich majitele Emila Roděje z Jílovic to vše začalo jako klukovský sen. Dnes má sbírku automobilů, kol i mopedů, čítající desítky kousků. Některé se objevily i ve filmu. Například v Babovřeskách jezdí jedna z babek na mopedu, který je právě ze sbírky Emila Roděje.

Sedmdesátka akcí má letos připomenout nejen smrt Jana Husa, ale také odkaz husitství. Vznikl proto projekt Jižní Čechy husitské, který má nejen bavit, ale i vzdělávat. O tom, na co se mohou lidé letos těšit, hovořil pro časopis Barbar hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola.

Olga Hepnarová je poslední popravená žena v Československu. Ve dvaadvaceti letech si půjčila náklaďák, vjela na nástupiště tramvaje na Strossmayerově náměstí v Praze a přejela dav lidí. Skóre: osm mrtvých, mnoho zraněných. Před čtyřiceti lety, 12. března, jí kat navlékl na krk oprátku. Tím skončil život Olgy Hepnarové z Prahy, která absolvovala diagnostický pobyt v dětské psychiatrické léčebně v jihočeských Opařanech.
Nezmizely ale otázky, jestli to tak muselo dopadnout. Od dětství se nechovala jako jiní, neposlouchala, utíkala z domova, pokusila se o sebevraždu. Na lidi nahlížela jako na svoje tyrany, přestože ani ona se k nim nechovala přátelsky. S rodiči si nerozuměla. Hledala lásku, nenašla. Jen jediný muž se do ní zamiloval. Ona jeho intimní city občas opětovala jen proto, aby nebyla sama. Psychiatrům vyčítala, že jí nepomohli. Pak se odhodlala k činu. Pomstít se lidem jako takovým.
Spisovatel Roman Cílek o ní napsal knihu, kterou už třikrát v dalších vydáních doplnil o nové poznatky. Podle přemíry různě podložených zpráv na internetu se skoro zdá, že k případu Hepnarové se už nedá nic dodat. Roman Cílek ale přesvědčil, že je to stále živé téma.