V jihočeské Kaplici prožil herec Jaroslav Sypal dvacet let. Dvacet kouzelných let, jak říká a s láskou a s humorem na ně vzpomíná: „V Kaplici na gymnáziu jsem prožil nejkrásnější léta svého života. Měl jsem štěstí na pedagogy i na spolužáky, v čele s mým kolegou v lavici Petrem Profousem. Když se mi občas zasteskne, prohlížím stará školní alba, ale přiznám se, že křída mi od té doby už tolik nechutná.“ Televizní diváci si Jaroslava Sypala pamatují třeba jako Reného Hrubce z trilogie Byl jednou jeden polda.

„Marta Naposledy“. Poslední koncert odzpívala Marta Kubišová loni v Českých Budějovicích, ve svém rodném městě. Zažila dvě pěvecké kariéry – před normalizací a po sametové revoluci. „Pobyty v Budějovicích mě posilují dodnes,“ říká Marta Kubišová, ale ani na Budějovice moc nemá čas. Našla si chvíli na jihočeský časopis – ale skutečně jen chvíli, nechce mluvit, teď bude hlavně psát. Připravuje knihu o svém životě.

Do toho lágru ve vlhké Rybní ulici mířily v roce 1945 desítky budějovických rodin. Hlavně ženy a děti, jejichž tátové uvízli na frontě nebo v zajetí. Zatímco většina lidí slavila konec nacistického teroru, v Rybní řádil tyfus a děti měly hlad. Po asanaci zmizel lágr i celá čtvrť, starší zástavbu nahradil DK Metropol. Loni se o internačním táboře dozvěděl sochař Petr Schel (*1972) a příběh přenesl do svého ateliéru. Výsledek ukáže už na konci května.

V Čechách se najde jen málo milovníků psů, kteří by Rudolfa Desenského neznali. Je psím psychologem, psí duši rozumí víc než kdo jiný. Objevuje se pravidelně v České televizi v pořadu Kočka není pes. Ve svém azylu u jihočeského Brlohu, s příznačným názvem Vlčáry, umisťuje nenapravitelné psí případy a snaží se jim pomoci. Pod dohledem jeho smečky jsme si povídali třeba o tom, co by se mohli lidé od svých čtyřnohých přátel naučit nebo proč nechce založit vlastní lidskou smečku.

Ivana Jirešová hraje v divadle, v muzikálech, účinkovala v soutěži Tvoje tvář má známý hlas. Také cestuje, zdokonaluje se v angličtině a zahradničí. Za tím vším je spousta energie, kterou jí dává i jóga. Začala s ní před patnácti lety a před dvanácti lety ji diváci „objevili“ jako barmanku Lucii.

Tomu označení se brání, ale objektivně je to tak. Českokrumlovský rodák a patriot Pavel Podruh přichází s nápady, které pracují s budoucností. A těsně po třicítce s nimi už sbírá prestižní ocenění.

Pokud procházíte v pozdních odpoledních hodinách chodbami Česko-anglického gymnázia, můžete zahlédnout drobnou postavu černovlasé ženy, jak vytírá chodbu a poklízí ve třídách. Jmenuje se Edita Vocásková a ještě před dvaceti lety ji znali milovníci akrobacie a cirkusových manéží v celé Evropě i v odlehlých částech Ruska a skandovali: „Ať žije Edita! Naše Edita!“ Byla jednou z nejlepších z oboru, hvězdou šapitó, pružnou a usměvavou, jejími kolegy byli cirkusoví umělci z různých zemí a spolu s nimi procestovala svět.

„Byli jsme tenkrát v divadle a tenhle můj kamarád mi po představení říkal: Arny, tak zatleskej, a mně to přišlo hrozně vtipné.“ Je mu sedmadvacet, doma mu visí zlatá medaile z Ria a v hlavě to má srovnané. Příští metou bude žena a děti. V otevřeném rozhovoru pro časopis Barbar hovořil Arnošt Petráček mimo jiné o tom, jak to má dnes s děvčaty a že zůstává gentlemanem, i když mu žena u večeře musí nakrájet jídlo. Narodil se s vadou horních i dolních končetin, chybějí mu pažní kosti.

Hraní, rybaření, cestování, to jsou tři vášně Rudolfa Hrušínského mladšího. Za rybami jezdí na jih od Čech i do jižních Čech. Lužnice je jeho druhá domovská řeka. Rybaření bylo hlavním tématem našeho povídání v Divadle bez zábradlí, kde měl právě před představením Blbec k večeři.