„Tak hoši, váš slavnej Dubček vám zadržení podepsal na tři neděle místo osmačtyřiceti hodin,“ poznamenal dozorce, když otevřel celu pankrácké věznice. Bylo 22. srpna 1969 a v cele se tísnilo mnohem více lidí, než dovolovaly předpisy. Toho dne dal hlavní hlasatel socialismu s lidskou tváří Alexander Dubček na vědomí, že předpisy a zákony slušné společnosti nebudou platit. Právě on podepsal takzvaný pendrekový zákon. Kdyby se tento akt nestal, vypadaly by osudy všech lidí v medailoncích tohoto čísla jinak.

Někdy je možné nahmatat energii. Fyzikální zákon jejího zachování říká, že vloženou energii nelze zničit, jen ji přeměnit na jiný druh. Vklad kladných vibrací – dobré vůle, empatie, ochoty, umělecké invence i trpělivosti od svých tvůrkyň již počtvrté dostal kalendář, díky němuž se dostává podpory potřebným. Všichni kolem tohoto kalendáře jeho sílu vnímají a předávají dál ve formě nezištné pomoci. Ta se neztrácí, ba naopak, stále roste.

Píše se rok 1962 a na valdickém dvoře se procházejí vězni, tváří tvář ke vzdálenému modravému nebi a k mnohem bližší šedé zemi vězeňského tvora. Pokud mohou, hovoří spolu, jindy si sami pro sebe tiše opakují sotva zaslechnutelná slova. V tvářích těchto mužů byste ovšem zoufalství hledali marně. Zato byste našli odhodlání, duševní vyrovnanost a sílu. Duchovní, které odsoudil a uvěznil komunistický režim kvůli jejich náboženskému přesvědčení, si dokázali v podmínkách komunistické věznice zachovat důstojnost a víru.

Překročili prahy svých domovů, a nikdy už se do nich nevrátili. Stali se obětmi politických situací, válek, lidské zvůle či vlastní slabosti. Nechtěli odejít, nebo si to naopak přáli. Jedno mají ale společné: jejich blízcí na ně čekali, mnohdy celá léta, a marně. Tady jsou jejich příběhy – příběhy zmizelých.

Jugoslávie, Záhřeb, rok 1971. Jeden muž se loučí s druhým a předává mu bonboniéru. Nepřeje mu dobrou chuť. Nabádá ho: „Nerozbalujte to hned, až doma v Praze. Úplně dole na spodku najdete šifrovací tabulky.“ Tak začíná další z příběhů, které časopis Barbar připravuje ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum.

Umělecký ateliér Moniky Zborníkové Vintrové je tak trochu stranou městského dění v jedné z píseckých ulic. To, že je to svým způsobem dobře a že vitrážista potřebuje mít pro svoji práci klid, jsem pochopila hned vzápětí při povídání o tomto netradičním uměleckém řemesle plném barevných skel, trpělivosti i olova.

Netuším, jakou dneska bude mít náladu. Stejně mě bude kritizovat. Možná že má pravdu, fakt jsem k ničemu, ostatní ženský toho zvládají mnohem víc a jejich chlapi jsou spokojeni… Ještěže si mě manžel vzal, nikdo jiný by o mě ani nezavadil. Začínám se bát. Jak jednou Roman začne, jede jako divoká řeka, zase se před ním budeme s dětmi schovávat. Také znáte podobný příběh? Jen na jihu a západě Čech jich jsou tisíce.

Plzeň vždycky byla a hlavně je výjimečným městem v rámci celé říše, království nebo monarchie, federace nebo republiky. Nedivte se! Vždyť v Plzni se vaří nejlepší pivo, kořalka, vyrábějí se tu tramvaje, které se následně vozí do celého světa. Hraje se tu hokej, fotbal, ale na špici jsou i plzeňští házenkáři. Od letošního roku je tu k dostání na stáncích také časopis Barbar, který teď vychází pro celé jihozápadní Čechy. Seznamte se s Plzní: Pavel Pechoušek sestavil plzeňskou abecedu.

Za zlé skutky přicházela často velmi krutá odplata, a se zločincem se společnost vypořádala nadobro. Do 18. století existovalo v jižních Čechách téměř šedesát měst a městeček, která mohla provinilcům udělit „po právu“ nejvyšší trest. Městská rada bývala současně hrdelním soudem. Dovedete si představit, že by radní třeba v Lišově nebo Chvalšinách dnes popravovali svoje zloděje? O budějovických popravách píše archivář Daniel Kovář.