Na základní škole chodil Marcel Hájek do Pionýra, na gymnáziu zastával funkci předsedy třídy a předsedy SSM (Socialistického svazu mládeže). Potom se ale začal zajímat o rockovou hudbu, jezdil na čaje a undergroundové koncerty, navázal kontakty s disidenty a podle svých slov „pro krásné nové zítřky byl ztracen“.

Fakt, že západočeský region osvobodila americká armáda, měli Češi zapomenout. Z paměti Plzeňanů ta skutečnost ale nezmizela. Možná právě proto se první plzeňská revolta proti socialistickému zřízení v roce 1989 odehrála právě v den výročí vstupu americké armády do Plzně, tedy 6. května.

Jak prožívala změny v roce 1989 jedna z jihočeských legend – budějovická Igla? Revoluci fandila drtivá většina zaměstnanců, přestože někteří radili zachovat klid a nejlépe dál budovat socialismus. Sametová revoluce přinesla krizi trhu, ale také nové výzvy: díky privatizaci, ale vlastně i šťastným náhodám se mohla Igla stát součástí velké a úspěšné firmy Groz-Beckert.

„Tak hoši, váš slavnej Dubček vám zadržení podepsal na tři neděle místo osmačtyřiceti hodin,“ poznamenal dozorce, když otevřel celu pankrácké věznice. Bylo 22. srpna 1969 a v cele se tísnilo mnohem více lidí, než dovolovaly předpisy. Toho dne dal hlavní hlasatel socialismu s lidskou tváří Alexander Dubček na vědomí, že předpisy a zákony slušné společnosti nebudou platit. Právě on podepsal takzvaný pendrekový zákon. Kdyby se tento akt nestal, vypadaly by osudy všech lidí v medailoncích tohoto čísla jinak.

Někdy je možné nahmatat energii. Fyzikální zákon jejího zachování říká, že vloženou energii nelze zničit, jen ji přeměnit na jiný druh. Vklad kladných vibrací – dobré vůle, empatie, ochoty, umělecké invence i trpělivosti od svých tvůrkyň již počtvrté dostal kalendář, díky němuž se dostává podpory potřebným. Všichni kolem tohoto kalendáře jeho sílu vnímají a předávají dál ve formě nezištné pomoci. Ta se neztrácí, ba naopak, stále roste.

Píše se rok 1962 a na valdickém dvoře se procházejí vězni, tváří tvář ke vzdálenému modravému nebi a k mnohem bližší šedé zemi vězeňského tvora. Pokud mohou, hovoří spolu, jindy si sami pro sebe tiše opakují sotva zaslechnutelná slova. V tvářích těchto mužů byste ovšem zoufalství hledali marně. Zato byste našli odhodlání, duševní vyrovnanost a sílu. Duchovní, které odsoudil a uvěznil komunistický režim kvůli jejich náboženskému přesvědčení, si dokázali v podmínkách komunistické věznice zachovat důstojnost a víru.

Překročili prahy svých domovů, a nikdy už se do nich nevrátili. Stali se obětmi politických situací, válek, lidské zvůle či vlastní slabosti. Nechtěli odejít, nebo si to naopak přáli. Jedno mají ale společné: jejich blízcí na ně čekali, mnohdy celá léta, a marně. Tady jsou jejich příběhy – příběhy zmizelých.

Jugoslávie, Záhřeb, rok 1971. Jeden muž se loučí s druhým a předává mu bonboniéru. Nepřeje mu dobrou chuť. Nabádá ho: „Nerozbalujte to hned, až doma v Praze. Úplně dole na spodku najdete šifrovací tabulky.“ Tak začíná další z příběhů, které časopis Barbar připravuje ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum.

Umělecký ateliér Moniky Zborníkové Vintrové je tak trochu stranou městského dění v jedné z píseckých ulic. To, že je to svým způsobem dobře a že vitrážista potřebuje mít pro svoji práci klid, jsem pochopila hned vzápětí při povídání o tomto netradičním uměleckém řemesle plném barevných skel, trpělivosti i olova.