Loutky je provázely na cestách, při nichž úspěšně křižovali evropský i asijský kontinent. Své příběhy hráli i v místech, kam se dřív jezdilo jen za trest. Oceňovaní divadelníci Jevgenij a Dana Ibragimovi i jejich děti nakonec našli zázemí v jižních Čechách. A mluví o tom, že právě tady je potkalo štěstí.

„Továrna na vesnici, to je jako chata ve městě,“ říká syn Hynek, když s námi vyráží na turné po zchátralých objektech, tentokrát po Jindřichohradecku. S fotografem máme namířeno do dvou zámeckých budov a jedné továrny – té v Horním Meziříčku, jejíž poloha připadá desetiletému klukovi tak nepochopitelná. Opět po roce objevujeme krásu zániku.

Ještě před sto lety trvala jízda autobusem z Českých Budějovic do Třeboně hodinu a půl. Za první světové války pak některé vozy sloužily k transportu raněných na ruské frontě. Počátky autobusové dopravy na Českobudějovicku – to byl boj s technickými obtížemi a úřady, ale i dávný svět, který voní romantikou.

Patnáctého ledna devatenáct set čtyřicet dva si jedenáctiletá Věra Kohnová nalistovala poslední stránky svého deníku, vzala do ruky pero a loučila se. Do kufříku, kam si balila jen to nejnutnější oblečení, se knížečka v kožených deskách nevešla. Nechala ji u přátel svých rodičů. Kalivodovi deník přechovali přes válku. A pak už nebylo, komu ho vrátit. V roce 2006 – mnoho let po Věrčině smrti – vyšly zápisky knižně a bývají přirovnávány k celosvětově známému deníku Anne Frankové, v jejímž domě v Amsterdamu je muzeum. Věrčin osud a odkaz zatím připomíná jen kámen zmizelých, zasazený před domem v Koperníkově ulici v Plzni.

Na podzim roku 2019 zahájil státní podnik Povodí Vltavy práce na dvou významných stavebních akcích, které výrazně posunou parametry pro využívání Vltavské vodní cesty kvalitativně dopředu, a to zejména v úseku od Třebenic po plavební komoru Kořensko. Jde konkrétně o zajištění plavebních hloubek v cca dvoukilometrovém úseku pod vodním dílem Kořensko a o modernizaci lodního výtahu pro sportovní plavidla přes hráz vodního díla Orlík.

Nic není černé, ani bílé. A barevné může být díky Bílému kruhu bezpečí. Ten českobudějovický má zásluhu na tom, že se černá barví. A že toho bylo třeba, když covid-19 už dvakrát uvěznil lidi v domovech, mezi svými. Tam by mělo být bezpečno. Ale v mnoha případech to za zavřenými dveřmi vřelo. Domácí násilí. Na volání S.O.S. slyšeli a slyší právě „záchranáři“ z českobudějovického Bílého kruhu bezpečí, který vede Lucie Kozlová.

První návrhy na zkrocení řeky Vltavy přehradami pocházejí již z konce 19. století. Tehdejší projektanti se inspirovali především na Západě, kde se budování přehrad stalo módní stavební vlnou.

Dobová fotografie kostela svatého Mikuláše v Boleticích, jednoho z mála symbolů rozsáhlé oblasti s tajemnou až temnou minulostí, zdobí obálku nové knihy z ediční řady „Seidelova Šumava“. Její název „Boleticko – krajina zapomenuté Šumavy“ dává tušit, že putování přinese mnohá překvapení. Málokteré území totiž poznamenalo tolik různorodých jizev! Mnohé zůstaly nezhojené, navíc řada z nich je očím veřejnosti stále utajena. A duše rozstřílená na cedník.

Přežít, a neumřít steskem! Pandemie a koronavirus změnily život v domovech pro seniory. Každodennost tu ovlivňovaly zákazy návštěv, komunikace s příbuznými přes internet, streamování různých terapií, povinná registrace k návštěvám nebo potkávání se pouze přes sklo. Jak to fungovalo v jednom takovém zařízení, popisuje redaktor Pavel Pechoušek