Před 75 lety, 5. května 1945, odzbrojila skupinka Čechů na vysílači za Budějovicemi německé strážce. Napojila se na pražské vysílání a o přestávkách sama pouštěla české písně. To bylo úplně první rozhlasové vysílání z jižních Čech. Na radnici na českobudějovickém náměstí narychlo vznikla hlasatelna, která využívala přístroje nacistického wehrmachtu.

Milovníci architektury vyhlásili letošek Rokem Adolfa Loose, čímž chtějí upozornit na krásu i promyšlenost budov a interiérů v Čechách a na Moravě, které tento světově ceněný architekt navrhl. Od jeho narození uplyne v prosinci 150 let.

Na venkovní omítce kostela je starý opršený nápis: „Otče náš, odpusť nám.“ Zoufalý výkřik z doby, kdy celá stavba hrozila zřícením. Pánbůh snad odpustil – chrám v Klení u Benešova nad Černou je z velké části opravený, a to především zásluhou zdejšího spolku.

Pátým rokem jsme na cestách za opuštěnými domy a zarostlými zahradami. Tentokrát jsme zdokumentovali historický objekt nedaleko budějovického náměstí, vilu v Soběslavi a rodinný dům v Hluboké nad Vltavou. Jsme zloději ztraceného času, lovci fotek a zážitků.

Chrámy, dómy, kostely – doklad křesťanské tradice Českých Budějovic, ale také svědek bohaté historie. Ukrývají ostatky svatých i vzácná umělecká díla a postupně odhalují řadu tajemství. Po jejich stopách se vydal archivář Daniel Kovář.

Jak se žije člověku, který se zřekl na celý život mnoha světských radostí, rodiny nebo soukromého majetku? A opravdu dokáže víra v Boha naplnit člověka natolik, že mu všechno, po čem ostatní prahnou, dokáže vynahradit? Redaktorka časopisu Barbar navštívila řád Congreratio Jesu, sídlící na zámku ve Štěkni u Strakonic.

Je září roku 1938. Stromy začínají žloutnout, slunce už tolik nehřeje a jeho paprsky dopadají na okenní tabulky jaksi zastřeně, tím zvláštním způsobem, který věští konec roku a nadcházející zimu. V sekundě německého gymnázia v Českém Krumlově je živo. Nepěkně živo. Ze spolužáků, kteří se ještě v minulém školním roce spolu bavili, učili a hráli si, se stala horda těžko ovladatelných výrostků. Je těsně před začátkem vyučování, ale nikdo si nechystá učební pomůcky.

Šumava má prý namále a mohou za to dva viníci – kůrovec a nezodpovědné vedení národního parku. To tvrdí prostřednictvím své mediální kampaně Jihočeský kraj. Jeho Poslední šance pro Šumavu je ale spíš krok vedle.

Pohybují se životem s poškozenou tváří. Lidé s vrozenými vadami, jizvami po úrazech, popáleninách, velkými znaménky nebo úpornými ekzémy v obličeji. Většina z nich čelí nejprve zvědavému pohledu kolemjdoucích a následně často reakci přesně opačné: stanou se z nich neviditelní. Nedočkají se pozdravu, obsloužení v obchodě. Jihočeška Eliška Hladová, mladá maminka tříleté Beátky se vzácným syndromem, který se holčičce vepsal právě do tváře, to chce změnit.